Na této stránce byla použita část  textu ze seminární práce členky klubu Lucie Chudobové            

Návrat na hlavní stránku

 

PhDr. Naďa Benešová  

 

  (23. 11. 1923 - 1. 5. 2000)

 

 

 

Narodila se v Čáslavi 23. 11. 1923 v rodině starého čáslavského rodu Skřivánků. Její dědeček, František Skřivánek, byl stavitelem. V roce 1881 založil na okraji  Čáslavi (směr na Žaky) první kruhovou cihelnu, která později významně ovlivňovala stavební vývoj města a okolí. František pro své zaměstnance vybudoval celou řadu domků a čtvrť byla od těch dob známa jako ,,Skřivánkov“. Tento název lze najít i na katastrálních mapách coby úřední označení. Po Františkově smrti převzal vedení již zaběhlého závodu jeho syn – tedy Nadin otec – kapitán František Skřivánek. Poslední majitelkou byla jeho manželka – Nadina matka – Jitka Skřivánková. Cihelna byla zlikvidována v době německé okupace.

 

Rodiče : otec František Skřivánek (1879 – 1953)           

               matka Jitka Skřivánková, rozená Kučerová (1901 – 1977)

 

Sourozenci: sestra Dr. Alena Skřivánková,

                                                              provdaná Lacinová (1922 – 1987)

             nevlastní bratr z otcova prvního manželství -                                              

             František Skřivánek (1911 – 2000)

 

Svá první školní léta strávila Naďa Benešová ( poznámka – dále už N. B.) v obecné škole v Čáslavi (1929 – 34). Poté studovala v rodném městě reálné gymnázium (1934 – 1942). Nutno podotknout, že celé studium absolvovala s vynikajícím prospěchem. Maturovala 17. 6. 1942 s vyznamenáním. Během gymnaziálních studií  navštěvovala i Městskou hudební školu v Čáslavi, kde se učila hře na klavír. Byla také členkou Sokola a Junáka – až do jejich zrušení.  S velkým nadšením se věnovala i sportu – závodně hrála tenis a stolní tenis.

V letech 1942 – 44 studovala na pražské Konzervatoři hudby s českou řečí (1. a 2. ročník). V roce 1944 ale byla tato škola uzavřena. Následovalo totální nasazení, kdy N.B. pracovala jako dělnice ve Slévárně železa a kovů Václava Losenického v Čáslavi (1. 9. 1944 – 5. 5. 1945). Po skončení 2. světové války dokončila 3. ročník na Státní konzervatoři hudby v Praze (1945 – 46; klavír). Ve studiích pokračovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1945 – 50), kde se věnovala angličtině a filozofii. Během této doby překládala – mj. také staré skotské balady. Velkým vzorem pro ni byl prof. Otakar Vočadlo. Studium na UK úspěšně ukončila státními zkouškami  pro aprobaci  profesora a dne  10.3. 1950 jí byl udělen titul PhDr.

Po studiích působila několik let (9. 10. 1950 – 15. 9. 1957) jako technická překladatelka v n.p. (národním podniku) Kovotechna Praha. Tento podnik byl v roce 1952 reorganizován v n.p. Vývoj a 1957 ve Výzkumný ústav ochrany materiálu. Při prověrkách ale musela toto místo (pro svůj buržoazní původ) opustit.

Následující čtyři roky N.B. pracovala jako domácí dělnice (Drobné zboží Praha), ale také externě – jako technická překladatelka. Od    r. 1962 se plně věnovala překládání. Pracovala pro Pražskou informační službu a Zemědělskou akademii. V roce 1992 získala živnostenský list pro obor překladatelství pro jazyky: angličtina, čeština, dánština, francouzština, holandština, italština, latina, němčina, norština, polština, portugalština, ruština, slovinština, španělština, švédština.

V případě anglického jazyka je třeba upřesnit, že překládala z angličtiny i do angličtiny. U ostatních jazyků se jednalo ,,pouze“   o překlady do češtiny. N.B. ovládala neuvěřitelných 14 jazyků! Je autorkou mnoha překladů

Byla nadána jedinečnou pamětí, dokázala se maximálně soustředit na četbu či poslech. Celý život neustále toužila po doplňování informací, snažila se rozšiřovat své znalosti a vzdělání.

Např. při přednáškách na univerzitě si nemusela dělat poznámky – byla schopna zapamatovat si všechno podstatné. Totéž platilo i o básních, které složila – mnoho z nich si vůbec nezaznamenala. Při práci se stoprocentně soustředila – tak, že ji nemohlo nic vyrušit. Velká část jejího života (1950 – 1990) byla podstatně ovlivněna soudobou politickou situací. Svou roli v tomto případě hrál i Nadin původ ze zámožné měšťanské rodiny. Jeden příklad hovoří za vše – jako nejúspěšnější studentka získala stipendium na prestižní univerzitě v Cambridge. Ale rozhodnutí tehdejších úřadů znělo neúprosně: stipendium nemohla přijmout.

Těžké období těchto čtyřiceti let komunismu jí znemožňovalo nejen publikační aktivity, ale i mnoho dalších činností, v nichž se chtěla realizovat. Proto se zaměřila na technické překlady. V letech 1962 – 94 se zasloužila o vznik asi 2 900 překladů. Nezastavila se ani před nesmírnou náročností technického překladatelství. To totiž často zahrnovalo termíny ze všech vědních oborů. Další překážkou byl i fakt, že slovníky pro překlad z méně známých jazyků u nás neexistovaly. Pokud se vyskytly, pak byly často pouze všeobecné, v žádném případě odborné. Zdá se tedy být záhadou, jak se N. B. mohla naučit takové množství jazyků a jak se orientovala v obrovském rozsahu ,,technického světa“ – myslím tím rozmanitost technických oborů. N. B. ke studiu používala zahraniční učebnice;  jazyky se učila většinou po větších skupinách, celcích. Např. porovnala jejich společný základ, shody a odlišnosti... Tím se dostala k základu každého jazyka – pochopila jeho gramatiku. Nabyté znalosti ještě rozšířila četbou v originálu. Zjistila, že technické či odborné výrazy jsou často podobné.

Významně jí pomohly ruské technické slovníky, které byly dost obsáhlé. Vydávaly se i pro méně známé  jazyky. Byly dostupné, navíc i velmi levné. Mnoho překladů se tak zrodilo právě přes ruštinu. Technické překlady jsou navíc náročné a odpovědné i z hlediska přesnosti a věcné správnosti.

Naďa Benešová byla bezesporu velice inteligentní, houževnatou  a aktivní osobností. Vynikala svým intelektem – jejími oblíbenými autory byli např. Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Fráňa Šrámek, Alois Jirásek... Ze současných především Ludmila Vaňková. Milovala také hudbu – Smetanu, Dvořáka, Chopina, Čajkovského. V oblasti malířství si její sympatie získali Monet, Renoir, Sisley a francouzští impresionisté, z našich malířů hlavně Aleš a Lada. Co se filozofie týče, vítězil u Nadi T. G. Masaryk. Z dirigentů obdivovala Rafaela Kubelíka a Václava Neumanna, z politiků Winstona Churchilla, ze sportovců obzvláště Danu a Emila Zátopkovy, z historie měla ráda dobu národního obrození...

Svého životního partnera v zaměstnání, kde jako kolegové pracovali ve stejném oddělení Výzkumného ústavu zemědělských strojů. S panem ing. Josefem R. Benešem (*1922) uzavřela sňatek 12.11.1953.

Manžele spojovala kromě jiného i láska ke sportu. Na chatě Lovětín v Železných horách, kam oba s oblibou jezdili, pravidelně pořádali sportovní soutěže pro mládež.  

Věnovali se zejména badmintonu – v roce 1957 uspořádali na Lovětíně rekreační turnaj. Krátce poté v Praze založili první badmintonový oddíl. Zřízení badmintonové komise a prvního přeboru Prahy (26. 2. 1958) na sebe nedalo dlouho čekat. Badminton si jako novinka ve světě sportu získal značnou pozornost médií a došlo tak k jeho rozšíření.

Naďa hrála zprvu závodně. V této souvislosti je třeba zmínit, že získala řadu titulů jak ve dvouhře, tak i ve čtyřhrách. Stala se také trenérkou národního družstva juniorů, spolupracovala s Evropskou badmintonovou unií (EBU). Od roku 1977 vydávala její ročenky. V této činnosti pokračuje nyní p. ing. Beneš.

Naďa měla všude otevřené dveře – a to nejen díky svým jazykovým schopnostem, které jí umožnily bezproblémovou komunikaci prakticky s kýmkoliv, ale také pro svou bezkonfliktní povahu. Svědčí o tom  i skutečnost, že její památka (po zprávě o úmrtí) byla uctěna minutou ticha na zasedání EBU a Mezinárodní badmintonové federace. Prostřednictvím sportu tak navázala mnohá přátelství.

S manželem vždy usilovali o výchovu mládeže ve sportovním duchu – to znamená, že se snažili dbát i o mravní a etickou stránku sportu. Obojí nesporně patří k formování každého mladého člověka. Modelem byla zásada, že i sport musí mít určitou etiketu. Sportovec se vyznačuje především čestností, charakterem, gentlemanstvím... A to jsou hodnoty, které se mladým lidem určitě budou hodit v praktickém životě. Sportování může brzy skončit, ale vštěpené chování a jednání zůstává.

Naďa byla opravdu všestrannou bytostí. Své ušlechtilé cíle a myšlenky uplatňovala nejen na poli sportovním, ale angažovala se i v mnoha dalších oborech lidské činnosti. Překládala, psala vlastní verše, vyšívala, milovala přírodu (jak ostatně dokazují mnohé z jejích veršů), k vynikajícím jazykovým znalostem připočítejme i výbornou orientaci v hudbě, literatuře, filozofii, malířství...

Vynikala ale i zručností manuální. V roce 1950 vybudovala v již zmiňovaném Lovětíně dřevěnou chatu – z materiálu, který zbyl z kůlen po zrušené čáslavské cihelně. Později tuto chatu přebudovala na zděný domek. Kromě elektroinstalačních a dalších speciálních prací dokázala vše sama.

Byla v každém okamžiku přátelská a sympatická  žena, bez předsudků a falše. Každý se na ni mohl spolehnout a ona nikoho neodmítla a nezavrhla.

Naďa se vyznačovala trpělivostí, odvahou a cílevědomostí. Do všeho se pouštěla s vervou a nadějí. Vždy se snažila dělat vše perfektně. Dotahovat započaté do konce. S přesvědčením, že bude úspěšná. S vírou v sebe sama. A za podpory lidí, kteří ji měli rádi.


Tvorba

 

Naďa Benešová se věnovala především překladům.  Na podnět svého profesora Otokara Vočadla přeložila až dosud nepřeloženou veršovanou povídku G. G. Byrona: Beppo - příběh benátský (anglicko - česká verze)

Sama ale také tvořila - psala poezii. Nikdy však neuvažovala o tom, že by její verše mohly někdy vyjít. Básně nevznikaly nijak cíleně. Šlo spíše o vyjádření momentálního stavu - nálady a pocitů, zachycení myšlenkových pochodů... Mnoho básní z období komunismu (např.    k uctění památky Dr. Milady Horákové, která byla popravena), se vůbec nedochovalo. Zničila je sama Naďa - kvůli obavám z následků v případě jejich objevení stávajícím režimem.

Přeložila i dvě divadelní hry ( ,,The Summer of the Seventeenth Doll“ a  ,,Dial M for Murder“ ), které byly uvedeny také ve filmovém zpracování.  Při překladu románů ze severských jazyků spolu-pracovala s překladatelkou Jiřinou Vrtišovou. Možnosti uplatnění ale měla minimální - právo publikace měli za komunismu pouze členové Svazu spisovatelů.

Byla proto nucena zaměřit se na překlady - konkrétně technické. Později překládala i encyklopedická díla. To vše jí neumožňovalo věnovat se poezii a jejím překladům. Do padesátých let spadají její prvotiny:  překlad již zmiňované povídky ,,Beppo - příběh benátský“          a sbírka básní ,,Verše z  Železných hor“. Básně bezesporu potvrzují její nadání - zachovaly se v rukopisech bez dalších úprav a korektur.  Lze se tedy domnívat, že by se její talent ještě výrazněji rozvinul, kdyby nebyla tak omezována dobou a současnou situací. Dá se jen spekulovat o tom, jakým směrem by se v tom případě ubíral celý Nadin život... 

Verše z Železných hor

Sbírka vyšla posmrtně (2000), o její vydání se zasloužil Ing. Beneš. Je jedinou vydanou sbírkou, neboť Naďa si  verše obvykle uchovávala ve své vynikající paměti. Sbírka je tvořena třemi

samostatnými okruhy : ,,Verše z Železných hor“; ,,Hrst veršů“ a  ,,Verše dedikační“.

1. část - Verše z Železných hor -  17 básní dramatického ladění - přírodní tematika lesních živočichů (srnky, motýla, lišky...), ale        i stromů, rostlin. Lyrické básně vyjadřují spjatost s krajinou a přírodou vůbec, jemnost, citlivost a vnímavost k proměnám a tajům přírody. Najdeme zde nejrůznější postřehy změn a dějů v přírodě, zdánlivě jednoduché verše vypovídají o pečlivém sledování a pozorování.

Koroptev

Kolikrát vzlétne v poplachu

a zas se vrací znova,

vždyť v hnízdě skrývá ve strachu

vajíčka olivová

 

2. část - Hrst veršů - 9 básní, zachycujích střídání ročních období, autorka využívá i metodu volné asociace (,,ovečky jdou, loď pluje oceánem“), častý motiv plynoucího času, moře, dětství, dospívání. Otázka místa lidského jedince ve společnosti, dozrávání, hledání sebe sama. Z veršů je patrné bilancování, rekapitulace dosavadního života, vědomí vlastní hodnoty. Jsou prostoupeny smířením, duševní rovnováhou, klidem, definitivním zakotvením v přístavu života. Zabývají se hlubší tematikou - duševními stavy a pocity, smyslem lásky, milování. Niterné a velice osobní vyznání lze chápat i jako autorčino vlastní vyjádření pocitů a myšlenek.

                   DNES PŘIŠEL KDOSI

malý a něžný jako úsměv

to nejsem já a ne už ty

ale my oba…

 

MÁM PLÁŠŤ TMAVOMODRÝ

svých bolestí a snů

dávno z jeho kapes

smích vypadl mu...“

 

3. část - Verše dedikační - obsahuje 5 básní věnovaných významným osobnostem českého společenského života (Jaroslavu Kvapilovi,  Františku Filipovskému, Karlu Krylovi...). Tematicky se  vrací k 17. listopadu 1989 (,,Ta krev se slila s krví Opletala/          a Palacha, jenž pro svobodu vzplál./ Má země, dost jsi se už naplakala,/ teď nastal čas vzpomenout na chorál.“)

Můžeme zde najít odkazy na českou minulost, historii, boj...

 KARLU KRYLOVI  (1994)

Bratříčku, vracíš se domů,

do země, kde nebylo místo

pro básníky čistého srdce.

 

Dnes už tu není místo

ani pro naději.

V té zemi je těžké žít,

ale je sladké v ní spát.

Je líbezná a voní růžemi-

                        dobrou noc, krajánku.“

Knihu vydalo Studio Press s.r.o.Čáslav

a vy si ji můžete zakoupit v čáslavském informačním středisku


Literární překlady po roce 1994:

(namátkou vybráno několik z jejích novějších překladů)

 

Alberto Silioti: Egypt, chrámy, bohové a lidé; 1994, překlad z italštiny

Smeets Projects: Malířské umění od A do Z; 1995, spoluautorství na překladu z holandštiny

Chiara Libero: Toskánsko, horizonty umění a krásy; 1995, př. z italštiny

Pevnost; filmová novela - př. z češtiny do angličtiny, 1995

Francesco Petretti: Tropické deštné lesy; 1995, př. z italštiny

Éric Breton: Motocykly v 1000 fotografiích; 1995, př. z francouzštiny

Johannes Anker Larsen: Dveře dokořán; 1995, př. z dánštiny

Gianni Giansanti: Jan Pavel II, portrét pontifika; 1996, př. z italštiny

Anna Maria Liberatti, Fabio Bourbon: Starověký Řím; 1996, př.  z italštiny

Tomáš Míček: Kouzlo koně; 1997, př. z němčiny

J. Loftus a M. Aarons: Tajná válka proti Židům; 1997, př. z angličtiny společně s manželem

Nico Vermeulen: Kaktusy; 1998, př. z holandštiny

Alberto Siliotti: Údolí králů, thébská pohřebiště a chrámy; 1998, př.    z italštiny

E. Dupuy a T. Dupuy: Harperova encyklopedie; 1997, př. z angličtiny společně s manželem

 

Domů